Až zařve lev – 1. část rozhovoru s režisérem

Rozhovor s režisérem Janem E. Svatošem o filmu Až zařve lev, který uvedeme v kině v kulturním domě NMnM v úterý 3. května 2022 od 19 hodin.

V bezčasí Dantova očistce se potkávají dvě významné postavy našich středověkých dějin: král Přemysl II. Otakar (hlas Františka Němce) a zapomenutý cestovatel, mnich Odorik (hlas Igora Bareše), který jako první Evropan spatřil Tibet. Výměnou za popis cesty do východních zemí světa přiměje Odorik slavného krále složit účet za svoji vládu plnou úspěchů, ale i proher a křivd. Brzy zjišťuje, že oba mají mnoho společného: jednomu ukradli autorství knihy, druhému království v srdci Evropy…

Jak vás námět napadl?
Americký režisér John Huston říkal, že náměty pro své filmy nikdy nevyhledává, že si příběhy vyhledávají jeho samotného. Vnímám to podobně. Z hodin dějepisu mi v hlavě zůstala neodbytná otázka: co vedlo k tomu, že českého krále nestačilo na Moravském poli pouze zabít, ale ještě ho po smrti dehonestovat takovým krutým způsobem. Když jsem pak poprvé v roce 2012 navštívil Pordenone, rodiště Odorika, obě postavy se konečně v námětu propojily.

Proč jste zvolil název Až zařve lev?
V Přemyslově životě měl lev velký význam, možná mnohem větší, než si připouštíme. Ostatně, to je zápletka našeho filmu. Každopádně za jeho vlády se v erbu českého království usadil natrvalo a získal svoji charakteristicky rozdvojenou oháňku.

Diváci vás doposud znali spíše jako autora dokumentů s přírodovědnou tematikou. Dokument Až zařve lev je vaše první historické téma?
Už filmy Archa světel a stínů nebo Africa obscura měly historický přesah a můj první studentský film na FAMU se dokonce celý. Také středověk mám hluboko pod kůží, protože odmala měl rád historii a navštěvoval hrady a zříceniny. A je paradoxem, že některá místa z dětství se ve filmu nakonec objevila jako filmové lokace…

Ve skutečnosti k setkání Odorika a Přemysla nikdy nedošlo…
Ano. To, že spolu mohou promlouvat, je moje autorská licence, způsob vyprávění. Také proto diváci uslyší jen hlas králova svědomí, jeho tvář se jim ale skrývá. Obě postavy mají mnoho společného – jejich setkání je jedinečná příležitost vyslechnout velmi důvěrný a emotivní rozhovor státníka a objevitele.

Život Přemysl II. Otakara je plný osudových zvratů. Na co jste se zaměřili?
My se ve filmu snažíme divákům předložit více vrstev jeho osobnosti: čı́m se trápil, jaké měl hodnoty ale i dilemata, kdo byl jeho morálním vzorem. Za vlády posledních Přemyslovců k nám zavítaly první vlaštovky předznamenávající renesanci, byl tu vřelý vztah s Itálií, doba provoněná osvícenými reformami, ale také tu byl osten závisti a politické pletichaření. Z logiky věci lidi fascinují více úspěchy než prohry. Proto má většina Čechů v historickém povědomí dobu Karla IV. Ale byl to právě otec vlasti, který Přemysla považoval za svůj velký vzor.

Druhou postavou je františkánský mnich Odorik. Proč jste si vybral právě jeho?
Je to neuvěřitelně významná cestovatelská osobnost, u nás ale málo známá. Z Odorikových postřehů o Tibetu čerpala Anglie ještě v 19. století. Při svých cestách si všímal věcí, které jiní přehlíželi: kultur, zvyků, ale třeba i neobvyklých zvířecích druhů nebo postavení hvězd. Zůstal bohužel nejen ve stínu slavnějšího Marca Pola, ale i dalších středověkých fabulátorů. Je ironií osudu, že lidé dnes znají spíše fantastický cestopis tzv. Mandevilly, který Odorika literárně vykradl.

Odorik bývá v pramenech uváděn jako Čech. Skutečně jej můžeme považovat za „svého“?
Koncept národů je výdobytkem novějších dějin. Při bližším zkoumání člověk zjistí, že lidé pocházeli z různých koutů, důležité bylo, že jsou křesťané. Krásně je to vidět jak na Otakarovi, jehož otec byl český král a matka pocházela z císařského rodu Štaufů. A podobné je to u Odorika – ten měl za otce českého rytíře z Přemyslova vojska a matku Italku pocházející z Furlanska, což je nádherný ale polozapomenutý kraj na severu Itálie.

Také ten hraje ve filmu roli…
Ano, má Alpy i moře, vlastní jazyk a také soukromí, protože většina turistů jej spěšně míjí na cestě do Bibione. K českým zemím měl ale vždy velmi blízko. Mimochodem, furlanština dala češtině mnoho slov, např. varhany, a silně ovlivnila některé moravské písně. Ostatně, diváci ji ve filmu uslyší, vždyť to byl rodnýk jazyk Odorika.

Dáváte si záležet a jméno českého krále zásadně píšete jako Přemysl II. Otakar, nikoliv jako Přemysl Otakar II. Proč je to pro vás důležité?
Z hodin dějepisu si vedle vědomostí odnášíme hodně zkratek a zkreslených představ. Ty nám na jednu stranu pomáhají dějiny pojmout „v kostce“, ale bohužel nás pak odvádějí od hlubších souvislostí. „Přemysl Otakar“ není to samé jako jméno Marie Terezie. Český král byl Přemysl, druhý toho jména, jinak řečený Otakar. To druhé jméno si totiž zvolil jako přezdívku pro snadnější komunikaci s cizinou, se kterou české království jako sílící státní útvar přicházelo stále častěji do styku. Mimochodem, to je také důvod, proč se vyhýbáme až příliš okřídlenému přízvisku král železný a zlatý.

Proč?
Protože i to je dnes spíše klišé. Všichni si řeknou, aha, to byl ten zámožný a ještě k tomu krutý král. Pokud se dějinám chceme více přiblížit, vyplatí se všímat si detailů. A proč nezačít u jména? Ostatně, nabádal k tomu i italský spisovatel a milovník středověku Umberto Eco ve své slavné knize Jméno růže.

Zbytek rozhovoru přineseme zase příště ;)